only.fruit

(To byl zas jednou bezvadný film.) /hezká, chvílemi vlastně působivá kamera/dobré herecké výkony...

Na začátku jsem si nebyla jistá, jestli si v průběhu filmu detektiva Rogase zamiluju. Přece jen nešaškuje jako Colombo ani nezvedá palec jako agent Cooper. Nicméně v průběhu filmu mi došlo, že tyhle roztomilé detaily nejsou tím, co nás přiměje naše oblíbené detektivy milovat, ale že to jsou samozřejmě jejich srovnané hodnoty, pevné morální zásady, lidství, které je pro mnohé z nás ideálem. Milujeme chlápka, který obléká ošoupaný plášť a ne šviháky, kteří oblékají obleky a s nimi i příslušné společenské masky... Na Rogerovi nás více méně neruší žádné půvabné zvláštnůstky ani drobečky informací z jeho osobního života. Jeho postava je čistý charakter, pro kterého pravda znamená všechno. (O to víc budete brečet na konci.)

(Nicméně nejde o žádnou klasickou detektivku, je zde kriminální zápletka, ovšem se spousta přesahy...) Film mimo jiné položil otázku, kterou si musí každý zodpovědět sám a kterou já zodpovědět neumím. Musí pravda někdy počkat?

Jak říkal jeden můj učitel na gymplu.

Když jsem se sem registrovala, nějak mi nedošlo, že tady bude vyšší koncentrace pseudointelektuálů, podávajících svoje názory jako nejsvatější pravdu, s nekonečnou arogancí a s takovou vulgaritou, až je mi stydno. I toho specifického druhu pseudointelektuálů, který chodí po vzoru hlavního hrdiny Spolčení hlupců na špatné filmy a pak je z nich znechucen (skoro čekám, až někdo z nich začne svůj příspěvek pod nějaký z filmů "vážení mongoloidé"). Právě těch zakomplexovaných pseudointelektuálů, kteří si nevidí na špičku nosu a které tolik nesnáším...

Dnes ráno jsem se vzbudila ze svých obvykle surreálných snů a měla jsem pocit, že se mi zdál i samotný ten film.

Filmová báseň či sociologická sonda. Něco tak dobrého jsem dlouho... vlastně ne, koukám na spoustu dobrých filmů, ale chci říct, bylo to hodně dobré (nechápu, proč tenhle film není kult, proč tu má 65% a proč to není nějaké provařené intelektuálské must-see). Každá věta scénáře by šla rozebrat (nejspíš mi spousta myšlenek, souvislostí a rozměrů unikla). Mám spoustu materiálu k přemýšlení.

Kdo byl hlavní (anti)hrdina? Pro mě symbol křehkosti lidské identity... Co je lidská identita? Je to to, co ukazujeme jiným? Kterým jiným? Platí to, co ukazujeme v práci/doma/mezi přáteli? Nebo to, co ukazujeme sami sobě? Avšak těžko bychom sami sobě něco ukazovali bez existence druhých, právě podle jejich reakcí si tvoříme představu sebe. Záleží samozřejmě na našich volbách, na tom, čím chceme být. Ta nekonečnost voleb. Ten obrovský potenciál. To všechno, co je v nás potenciálně obsaženo, i mimo naši vůli (i zlé stíny, které nás pronásledují a hrozí, že nás dostihnou). (Chvílemi to byla docela schýza.)

Ale do jaké míry je identita opravdu tvárná a do jaké je to lež? (Co říkal básník?) Nezanecháváme za sebou náhodou minulost, která nás přiváže k našim předchozím volbám a vyloučí volby jiné? (Viz závěr filmu.)

Jinak herecké výkony, celkové provedení, jsem sice amatér, ale nic mě nerušilo a všechno se mi líbilo. Zdálo se mi to takové sympaticky minimalistické. Ačkoliv jsem se možná víc soustředila na obsah, myslím, že se mi zvlášť líbila hudba. A postavička hlavního hrdiny mnoharozměrná, lidská/nelidská/symbolická, ubožák/slaboch/prorok, "grafoman všech grafomanů" naprosto stoprocentní.

... protože Tohle je SALTO!

Takže jsem to spočítala, do Ponrepa chodím dvakrát měsíčně, ideální stav - a tak jak to vždycky plánuju - by byl dvakrát týdně, ale mysleme střízlivě... to máme 24 filmů za rok, zaokrouhleme to na 25, ať se to pěkně počítá, do 200 mi zbývá nějakých zaokrouhlených 125 filmů... Takže 5 let.... Muhaha, csfd těš se :-D