Lachtaan

Téma, k němuž se potřebuju vyjádřit tentokrát, by se spíše hodilo do nějaké diskuze, ne do formy mého monologu, kdy povětšinou člověk nedostane jedinou odezvu. Jde ale o čím dál tím více častý problém, co začíná ovlivňovat mé vnímání filmů a následná hodnocení.

Pokud si pouštím film a nějakou dobu mu trvá, než mě dokáže vtáhnout či se vyskytne problém na mé straně, přistihnu se, že ztrácím maximální pozornost a ubíhám myšlenkami jinam, mnohdy až do takové hloubky, že jsem schopen ztratit nit děje a chvíli vlastně netušit, co se ve filmu děje. A pokud si člověku pustí snímek, jemuž trvá se rozjet nebo je dokonce nezáživný v celé své délce, je zaděláno na problém. Obzvlášť v případě mé zásady, kdy dokoukávám i sebenudnější díla, abych je mohl s čistým svědomím ohodnotit.

Tato situace se bohužel nevyhnula ani v případě velmi očekávaného Fincherova Zabijáka, nového thrilleru, který měl zachránit jinak fakt na poutavé snímky chudý podzim (převážně vlivem teprve nyní ukončené hollywoodské stávky). Krimithriller od mého oblíbeného rejži s poutavým vizuálem, ale tak prázdným obsahem, že i povídka v mnou dnes zhlédnutém, novém speciálním čarodějnickém díle Simpsonových, která hravě paroduje slavné Mlčení jehňátek, mě poutala víc, než plnohodnotný film. 

Snad se tenhle celý nešvar nebude jedině prohlubovat a já se nepřistihnu, že už si nedokážu vybrat nebo nejspíš zkrátka užít dobrý film. Nejen že nechci zbytečně podhodnocovat třeba fakt dobré filmy, ale taky rozhodně nechci ztrácet čas s těmi prostě špatnými.