Mauric

U postele skládám knihy, odlesk na tvém čele

zůstal od taneční lekce, kdy jsem tě učil mazurku.

Na tvé tváři září pihy v tvé nemalé cele -

pokoj, tělo, kde být nechce duše vryta v figurku.

 

Celý dům zní opuštěně, přec ozvěnu nemá.

Temné kouty straší děti, tvé tu září světlem.

Tak proč zazní k stropu, stěně, sten? Co ten znamená?

Dobře v pohádce mé je ti? Zůstaň v ní a otevři se,

propadni ji, dál nepři se, nech se unést větrem.

 

Bez cíle jen kráčet domem, v němž se slunce leskne.

Proč je v zahradě se stromem prázdno tolik teskné?

Proč mne děsí přízemí, kde vše má hlavu, patu?

Já bezhlavě vymýšlím si, jak se vyhnout smrti.

Mysl tvá chce, nezmění, se snaží vyhnout matu,

stává se pomalu kýmsi, koho den vždy zdrtí.

 

Mučí mne pohled na tebe, když tě takhle vidím,

jak trouchniví nitro tvoje, svázáno jest s tělem.

Mluvíš, jak tě ráno zebe, jak to nenávidím.

Jak sto jedna vždycky sto je v světě nedospělém.

 

Šaškuji, tě udržuji v čtveračivém stavu,

stále tvé mrtvé beru ruce ve své k lekci tance.

Děsí mne však přemýšlení, jejž tě nyní popadlo.

Miluji tě - existuji, i když máš svou hlavu.

Od krku pohybu není, tělo ti sní - povadlo.

 

Nevzdala jsi, smířila ses. Teď se směješ stále.

Já snesu si tě do zahrady, kde o strom opřem’ těla.

Noc má už se zklidnila dnes. V tichosti jdeš dále

a až dojdeš na konec cesty, seznáš, že se skvěla.