Gore

Filmové zhodnocení:
V 27. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 3 byly s vojenskou tématikou (akční válečný výplach 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází, o nedávné historii z Libye z roku 2012, od Michaela Baye s velkolepými akčními scénami, ale s tuny patriotismu, šedého děje a příšernými dialogy; průměrnou komedii Vzbuďte se, vojáci!, o učiteli v podání Danny De Vita na vojenské akademii, která je typickým produktem první poloviny 90. let s tehdy začínajícím Markem Wahlberga v roli jednoho ze studentů vojínů; a podprůměrná dramedie Americká reportérka, o začínající válečné zpravodajce v Afghánistánu v podání komičky Tiny Fey, kdy film by měl ještě uplatnění někdy v 80. letech (viz Vojín Benjamínová), ale zde je výsledný produkt podobný ještě horšímu snímku Ruku na to, kdy při sledování se člověk nemůže ubránit srovnání); 3 snímky o umírání (průměrné britské drama Už teď mi chybíš, ve kterém Toni Collette umírá na rakovinu své nejlepší kamarádce Drew Barrymore, při kterém zamrzí, že režisérka Catherine Hardwicke, nedokázala z tak kvalitních herců dostat lepší výkony, ale u Hardwicke je to problém u všech jejích filmů; průměrností zavání i italský snímek Mia Madre, ve kterém se režisérka sociálního dramatu musí vyrovnat nejen s umíráním své matky, ale i se složitým natáčením filmu o vzpouře v továrně a hlavně sebestřednou hvězdou filmu v podání Johna Turturra; o dost hůře dopadl americký nezávislý snímek James White, o nesympatickém flákači a jeho umírající matce na rakovinu, který byl těžce stravitelný a pro mě téměř nekoukatelný); a 2 snímky severské kinematografie (švédské drama Milovaná z roku 2009, což je celovečerní debut mé oblíbenkyně Alicie Vikander, a již zde podává vynikající až téměř hypnotizující výkon, vyprávějící o mladé dívce, která žije bezcílným a bezcenným životem, což je dnes velmi aktuální, kdy v ČR takto žije čím dál více lidí, jejíž změní práce na recepci koncertního domu, ale ne vše je růžové, kdy film stojí hlavně na výkonu hlavní hrdinky; a dánské (v koprodukci všech zbylých severských států a ČR) fantasy Dcera čarodějky, které vypráví o zradě, neplechách a vraždě v královské rodině, a zapletení do toho všeho vědmy a její stejně nadané dceři, kdy film je docela zvláštní, míchající všechny možné žánry, ale koukatelný).

 

Nejlepší film týdne:
13 hodin: Tajní vojáci z Benghází – ač mám k filmu hodně výhrad, zejména přetažená stopáž, přílišný patriotismus, nudné a zbytečné dialogy o ničem, testosteronem obdaření hrdinové, slabé herecké výkony a ani dějově to není žádný zázrak, ale to by se dalo říct i o dalších filmech Michaela Baye, kdy to však ve velkém zachraňují megalomanské akční scény, které jsou však někdy až příliš přehnané. Ale v průměrném týdnu film vévodil.

Nejslabší film týdne:
James White – za sebe musím říct, že se mi to silně nelíbilo, jednak velmi nesympatická a dle mě i špatně zahraná postava, kdy takové typy vyloženě nesnáším, příliš indie režie a kamera, která nám chce nakecat, že sledujeme něco extra, ale po sundání vaty nezbude nic a ve finále prostý děj, který mě absolutně nezajímal a nebavil.

Nejlepší herecký výkon týdne:
John Turturro (Mia Madre) – bylo osvěžující zase vidět tohoto rodáka z Brooklynu v nějaké jiné než komerční roli, kdy hlavně v 90. letech předvedl několik skvostných hereckých výkonů v nezávislé tvorbě. Zde se sice svému nejlepšímu období nevyrovná, ale přesto byla radost se na něj dívat.

Alicia Vikander (Milovaná) – zde je to bez debat nejlepší výkon týdne, kdy nám Alicia již v debutu ukázala, jaká velká herečka se z ní vyklube. A již zde dokázala zahrát ty největší emoce jen očima.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Christopher Abbott (James White) – jeho herecký výkon flákače, co žije na gauči své matky nebo leze po hospodách, se mi vůbec nelíbil, a to ani jeho postava, kdy i zmrda, a to i napraveného, se dá zahrát s určitou grácií.

Alexia Barlier (13 hodin: Tajní vojáci z Benghází) – nejen že její role v čistě mužném světě byla zbytečná a nezapadající, ale i její ztvárnění mělo dost zádrhelů bez nějakých sympatií k postavě.

 

Hudební zhodnocení:
V 27. týdnu jsem slyšel celkem 9 nových hudebních alb a 3 EP, přičemž všechna až na jednu výjimku byla z roku 2016 a z nichž byla 2 alba zpívána v německém jazyce (německá rocková formace Silbermond se svým již pátým a dosud nejúspěšnějším albem Leichtes Gepäck, které je jedinou výjimkou, neboť je z roku 2015, nám představuje lehký rockový až dream pop rockový repertoár s několika chytlavými hity a snovou náladou; německé deep housové duo Stereoact se vytasili svou studiovou prvotinu Tanzansange, kde můžeme najít i jejich veleúspěšný hit Die immer Lacht a celou plejádu hostů v dalších songech, kdy album je nevyrovnané, a vedle několika povedených skladeb jich je dost slabých); 2 alba pro mě dosud neznámých alternativních kapel (britští Zoax se stejnojmenným albem Zoax, kterým i debutují, nám ukázali nudnou variaci, kterou jsem neměl ani chuť doposlouchat; nenadchli ani amíci Nada Surf se svým již osmým albem You Know Who You Are, kteří zaujali alespoň několika rify a songem Believe You're Mine, ale už dopředu vím, že jejich hudbu do budoucna vyhledávat nebudu); 2 metalová alba (francouzská progressive metalová Gojira se svou již v pořadí šestou novinkou Magma naservírovali průměr, který byl na ně příliš měkký; za to gothic metalová parta The Vision Bleak se svým šestým albem The Unknown vyšplhali na prozatimní vrchol své kariéry a albem mile překvapili, neboť posledními alby spíše jen prošuměli); 3 zasněné hudební zážitky (německá legenda synthpopu De/Vision, která patří k mým velkým oblíbencům, vydala v pořadí své třinácté studiové album, nazvané prozaicky 13, a již od prvních tónů Who Am I, je jasné, že se nám partička vrátila v plné síle a po několika slabších albech navazuje na svá nejslavnější alba, a můžeme se unášet na vlně snění doprovázeni zvláštně uklidňujícím hlasem Steffena Ketha; potěšil i Angličan Tom Odell se svým druhým albem Wrong Crowd, kdy své prvotině ostudu zdaleka neudělal; a do třetice potěšili i američtí indie rockeři Augustines, se svým třetím albem This Is Your Life, které se směle může rovnat dva roky starému předchůdci); a 3 EP alba (jedna z nejuznávanějších britských alternative rock kapel současnosti Muse vydala letos novou verzi svého EP Muscle Museum, které potěšila víc než jejich předchozí studiovka; stále populárnější britští folk rockeři Mumford & Sons se v Jihoafrické republice spojili se senegalským zpěvákem Baaba Maal a nahráli EP Johannesburg, které si mi osobně moc nelíbilo a dávám přednost jejich samostatné tvorbě; belgická techno parta z 90. let Thunderball vydala staronové EP It's Your DJ, které v okleštěné verzi vyšlo již v roce 1994, ale tentokrát tam přidali pár nových remixů, kdy však na svůj mega hit Bonzai Channel One se jim nikdy navázat nepodařilo).

 

Nejlepší hudební album týdne:
The Vision Bleak – The Unknown = docela překvapení týdne, neboť jsem tuhle gothic metalovou partou vždy považoval pouze za lehký nadprůměr, a po posledním albu jsem to s nimi již chtěl vzdát, ale nyní přišli s vystříbřeným skvostem, na kterém starý gothic metal navlíkli do moderního hávu a chrlí jednu perlu za druhou.

Nejslabší hudební album týdne:
Zoax – Zoax = tak tenhle debut mě minul úplně, nevýrazná hudba, otřesný zpěv, nic co by mi zůstalo po pěti minutách v hlavě.