Kkahunaa

Úvod - Nastínění

 

     Filmy 80. a 90 let[1] se nesly ve znamení maskulinních akčních postav, které takřka doslova hýbaly světem kolem sebe. Uveďme si několik příkladů pro základní orientaci: Sylvester Stallone – Rambo (1982, Kotcheff), Arnold Swarzenegger – Komando (1985, Lester), Dolph Lundgren – Mstitel (1989, Goldblatt), Jean-Claude Van Damme – Krvavý sport (1988, Arnold), Chuck Norris – Osamělý vlk McQuade (1983, Carver), Steven Seagal – Muž s cejchem smrti (1990, Little) a v neposlední řadě Bruce Willis – série Smrtonosná past 1-4 (1988, McTiernan; 1990, Harlin; 1995, McTiernan a 2007, Wiseman). Těchto několik drsných chlapů bylo symbolem vypořádání se s problémy, vypořádání se po svém. Jeden proti všem, což jistě může naši paměť zavést k podobným hrdinům typu Humphrey Bogarta či Johna Wayna. Oproti nim však nejen, že tito „nový" hrdinové uměli zacházet se zbraní či rozdávat pěsti, oni navíc byli jakousi jednočlennou armádou. Byli absolutní ultra zbraní, klidně beze zbraně, k čemuž jim dopomohlo, že většina z nich byla mistry bojových sportů mimo filmové plátno. Navíc měli svaly, a ty svaly byly pekelně vidět.

 

     Nyní se pokusíme definovat určující rysy akčního hrdiny. Hlavní sémy postav v těchto filmech by se daly chápat takto: jde o typ ultra muže podobajícímu se sparťanskému válečníkovi (který má svaly), nepotřebuje rekvizity, jako jsou zbraně (pokud mu k nim scénář odepře přístup, má zase ty svaly) a má potřebný odstup od společnosti (ve které je i přes své svaly většinou jakýmsi outsiderem), aby mohl vystoupit ze svého stínu (v některých případech dokonce i z kanálu) a dokázat všem, že on je tou poslední záchranou, aniž by o to vlastně stál. Něco menšího nám ale stále chybí. Výše popsaní hrdinové spíše konají, než mluví. Psal se však rok 1987 a na režisérské křeslo se posadil Richard Donner. Tím tak započala série filmů Smrtonosná zbraň 1-4 (1987, 1989, 1992 a 1998), která utvořila nový proud mezi akčními filmy té doby. V čem spočívala tato novost? Jak již bylo zmíněno, doposud se hrdinové (jejichž břicha připomínala pekáče čerstvě napečených makových buchet, jejichž recepturu by i naše babičky mohly závidět) oháněli převážně pažemi. Nyní se ve Smrtonosné zbrani (a poté i ve Smrtonosné pasti) objevilo nové ozvláštnění, a tím byl humor.

     Zde je na místě uvést scénáristu filmu Smrtonosná zbraň, jímž byl Shane Black. Právě tento člověk stojí i za filmem, který jsem si vybral pro svou analýzu (vyprávění a postav), a tímto filmem je Poslední skaut (1991, Scott). Důvodů pro výběr je hned několik.

 

     Za prvé, tento film by se dal považovat za nový prototyp akčních filmů, který téměř ukončil zažité představy o tomto žánru. Druhým důvodem je snaha o to, rozebrat vyprávění a svět postav, a tím tak zdůraznit hlavní postupy používané v akčním filmu „nového typu".

 

     Výchozími studiemi, ze kterých jsem čerpal (z hlediska pojmového aparátu a konceptu neoformalistické filmové analýzy), je práce od Kristin Thompson: Breaking the Glass Armor, dále její článek Neoformalistiská analýza: jeden přístup, mnoho metod a publikace Umění filmu od Davida Bordwella a rovněž Kristin Thompson[2].

 

 Vyprávění

     Na první pohled jde o narativní film, struktura má jasný začátek i konec. Vlastnost narace je komunikativní, tedy víme vše, co ví postavy Joe (Bruce Willis) a Jimmy (Damon Wayans). Z kauzálního hlediska můžeme mluvit o proairetické linii syžetu. Tok filmu se z časového hlediska line v lineárním duchu takřka po celou dobu. Mírné doplnění děje v podobě čtyř flashbacků, nás jen seznamují s detaily z minulosti postav, které kdyby nebyly vyřčeny, téměř nic se nestane. V hollywoodských filmech (hlavně) je však vždy snaha o to diváka hýčkat, nezahlcovat ho složitým vykreslováním a naservírovat ty potřebné střípky, které děj doplní pokud možno nejjednodušším způsobem. V případě Posledního skauta jsou nám tímto způsobem předloženy obrazy Hallenbeckovy minulosti z dob jeho slávy (záchrana prezidenta), i pádu (vyhození ze služby sadistického senátora se zálibou v S/M praktikách).

     Stupňovitá konstrukce nás provede filmem velmi svižným tempem. Hlavní dějová linka připomíná detektivní filmy. Film je na pomezí realistické a nerealistické motivace. Sice se pohybujeme v reálném světě, ale zhuštěnost náhod či resp. náhody samotné jsou očividně nereálné, což z filmu nedělá existencionální drama o zkrachovalé ústřední dvojici, ale zábavní akční kus. Motivace obsažené ve filmu jsou kompoziční (např. prášky, které bere Jimmy, na což pak přijde Joe a dá mu ránu) a realistické (zvednuté prkénko na WC jako indicie nevěry). Volné motivy jsou ve filmu také patrné, ale právě scénář z nich nedělá samoúčelné klipy. Například zapojení Hallenbeckovy dcery do děje vede k závěrečnému vztahovému rozuzlení v jeho rodině, což pro celkový děj není vůbec stěžejní. Jenže kdyby se dcera nezapojila, vrátil by se domů, a nebyl by kompletně „očištěn" od své minulosti.

 

Postavy

     Ač se zdá Poslední skaut jako obyčejný film, není tomu zcela tak. Jestliže Martina Riggse (Mel Gibson) a Rogera Murtaugha (Danny Glover) či samotáře Johna McClanea (Bruce Willis) považujeme za průkopníky humorného uchopení akčních postav, Josepha Hallenbecka a Jimmyho Dixe můžeme klidně brát jakožto jejich dokonalejší pokračovatele.

 

     Joe je zkrachovalé soukromé očko. Jimmy zkrachovalý fotbalista. Oběma se stalo příkoří. Paralelní chápání těchto postav je tedy nasnadě. Joe pije (proti psychické bolesti), Jimmy bere prášky (proti fyzické). Joe je nespokojený, byť má rodinu, ale nemá peníze. Jimmy peníze má, ale ztratí dítě, pak přítelkyni.

     Oproti filmům typu Rambo, Komando či téměř každému filmu s J. - C. Van Dammem, zde není přítomná klasická montáž, což by byl patrný zdržovací motiv (dále typický např. pro westerny či spaghetti westerny).

     Sémy Joea jsou podobné detektivu Marloweovi, což je návrat ke starým charakterovým rysům (např. všudypřítomná cigareta). Oproti suchým glosám dle drsné školy Raymonda Chandlera, však Joe i přesto, že mu padouch Milo (skoro až demonický Taylor Negron) před obličejem mává nožem a maniakálně říká, „Chtěl bych jednou vidět, jak řveš bolestí...," na to Joe hbitě odpoví: „Stačí mi pustit rap."

     Ve zmíněných flashbacích jsme obeznámeni s fakty, které vedly k Hallenbeckově vtipnému chápání světa, kterým je celý film prosáklý (viz např. Hallenbeckova neustálá i zdokonalená závěrečná glosa: „Nebe je modrý, voda je mokrá a Satan Claus na nás číhá a je čím dál silnější.").

     Tento relativně „zdravý" pohled na svět je poměrně novým způsobem, kterak se hlavní hrdina vypořádává s překážkami ve své dějové lince převážně pomocí slov – humorných glos. Do doby Posledního skauta bylo takových postav jen pár, krom postav ze Smrtonosné zbraně, dále např. John McClane, rok 1988: „Sto milionů teroristů a já zrovna musel zabít toho, co má menší nohy, než moje ségra," či Drsný Harry (Callahan), rok 1971, z této postavy však spíše mrazilo[3].

     Joeovův realismus, či pesimismus chcete-li, se však v průběhu filmu mění. Divák to vnímá právě díky fungování dvojice Joe-Jimmy. Oba se mění. Tento princip byl použit již ve Smrtonosné zbrani. Právě působení dvou hrdinů na místo jednoho byl scénáristicky bravurní krok, hlavně co se týká glos[4]. Oproti jednomu samotářskému hrdinovi, je divákovi ponechána možnost identifikovat se z jednou ze dvou postav či dokonce s oběma. Bojující či hláškující dvojice navozuje reálnější pocit. Když se jeden dostane do nesnází, druhý se objeví a pomůže a naopak, což také působí „realističtěji". Jedinec toho zmůže podstatně méně než dva hrdinové. Rovněž pro scénáristu je to, dalo by se říci, jednodušší z hlediska tvorby dějové linky, vyplní se tím prostor, který by musel pojmout jiné, nové postavy.

 

     Tím se dostáváme k typizaci vedlejších postav. Jak již bylo zmíněno, hlavní zbraní v Posledním skautovi je humor. Toto tvrzení dokládají i slova hlavního hrdiny Joea Hallenbecka, který v těsném závěru filmu jen tak utrousí: „Nestačí někoho zmlátit. Ještě u toho musíš bejt trochu vtipnej." Kdybychom udělali výčet glos hlavních hrdinů versus vedlejších (včetně těch záporných) zjistíme, že tuto zbraň mohou obratně používat právě jen Joe a Jimmy (plus řekněme rodinní příslušníci), ostatním je téměř odepřena. Šéf padouchů Marcone (Noble Willingham, bodrý šerif C. D. Parker ze seriálu Walker, Texas Ranger) se o to pokouší po svém, ale v rámci scénáře mu je dovoleno být tak akurátně zlodušsky trapný. Padouchovi Milovi se mohou smát možná příznivci seriálu Dexter, u obrovského kolegy fotbalisty (Tony Longo, říkejme mu třeba prototyp „buldozer", co má zálibu v šikanování dívek orálním sexem pod vodou) humor také nemůžeme hledat. Postava Cory toho moc nenapovídá. Šéf-detektiv na stanici je zase typicky naštvaný z nerespektování autorit a obcházení oficiálních postupů. Z hlediska sémů jsou tyto postavy nerozdílné od jiných filmů akčního žánru. Marcone je typický obraz prohnilého podnikatele lačného po penězích, který jde přes mrtvoly. Milo připomíná pana Joshuu ze Smrtonosné zbraně, sociopatické motivace každým coulem (výborný Garey Busey). Senátor Baynard (Chelcie Ross) je zase prototypem úplatného, úchylného „slizouna", který bere svůj senátorský plat za nic.

 

     Zobrazení žen je na práci samu osobě: postava Sarah – manželka Joea (Chelsea Filed), dcera Darian (Danielle Harris) či Jimmyho přítelkyně Cory (Halle Berry). Pokusme se však alespoň částěčně tyto postavy definovat na příkladu Joeovy manželky.

     Jestliže film je typickým zobrazením mužského hrdinství, byť již z jíného úhlu oproti filmům 80. a 90. let., ženské hrdinky i v těchto filmech hrají „druhé housle". Manželka Sarah je jen scénaristickým oslím můstkem (volným motivem), který spojuje příběh. Díky ní se nám začátku filmu potvrdí, že Joe je rezignovaný outsider, kterého podvádí s jeho „kamarádem" (Bruce McGill), nenávidí ho za to jaký je, což se však samozřejmě v závěru změní a Joe je tak opět hrdinou i v očích své ženy. Tím se tak Joeův charakter zacyklí ve smyslu: Joe-hrdina (zachránil prezidenta; flashback), Joe přestal být hrdina (zmlátil senárota; flashback),  Joe-zkrachovalec (např. děti mu hodí na hlavu mrtvého sysla?, když spí v autě; expozice filmu),  Joe-jehož páteř se opět narovnává (většinová část filmu) a Joe-opět hrdina (závěr filmu).

     Abychom však Sarah neupřeli její vtipnost, z hlediska humorného ozvláštnění, musíme o její postavě něco dodat. Jelikož je to Joeova manželka (jak jsme si již říkali, hlavní humorné hlášky mohou vyřknout jen hlavní protagonisté), není ji vtipnost oděpřena úplně. To dokládá glosa, kterou pronese před Joem na začátku filmu, když Joe zjistí, že ho podvádí, a pak v závěru to samé pronese sám Joe na její adresu: „Si prolhaná mrcha, Sáro. Nebejt tu policajti, plivnu ti do ksichtu." Charakterizace Sarah je však typickým zobrazením ženy v „mužských filmech". Pod pojmem mužský film je míněno film, kde: muž je ten, co zachraňuje, něco řeší a žena je jen doprovodným prvkem.

     Stejně tak Joeova dcera v určité chvíli nahrazuje Joea a stává se Jimmyho „sidekickem", když je Joe polapen. Můžeme zde sledovat, že (právě proto, že je to jeho dcera) používá stejného slovníku. Její „akční" úloha však končí ve chvíli, kdy přinese tatínkovi zbraň a zaperlí před kolestojícími gangstery.

 

Závěrem – Dopad filmu a inspirace pro jiné filmy

     V chápání kontextu jiných akčních filmů je John Hallenbeck typickým hrdinou, který inspiroval (ale i zdokonalil) další filmy (nejen z pera Shanea Blacka), a tak zautomatizoval postupy v nich použité (to se týka samozřejmě i ustřední dvojice Joe-Jimmy). Za zmínku stojí např. Poslední akční hrdina (1993, McTiernan – povědomé jméno, že?), který je sice již parodií žánru, ale zajímavé je, že v něm hrál sám Arnold Swarzenegger (představitel „dřívějších" akčních hrdinů) a zesměšňoval tím tak své ztvárnění akčních postav, které známe např. z filmu Komando.

     Dále vznikaly filmy, kde hraje ústřední dvojice, která v rámci interakce film ozvláštňuje humorem: Mizerové (1995, Bay), Men in Black (1997, Sonnefeld), Double team (1997, Tsui), Křižovatka smrti (1998, Ratner) či později Mizerové II. (2003, Bay) či Starsky a Hutch (2004, Phillips) [5].

 

Zdroje:

Thompson, Kristine (1988): Breaking the Glass Armor. Neoformalist Film Analysis. Princeton: Princeton UP.

Thompson, Kristin: Neoformalistická filmová analýza: jeden přístup, mnoho metod. In.: Iluminace 1998,  č.1, 30 s.

Bordwell, David – Thompson, Kristine: Umění filmu– Úvod do studia formy a stylu. Praha: NAMU, 2011. 453 s.

 

Poznámky:

[1] Pozn.: V 70. letech se tyto filmy začaly pozvolna vyvíjet (viz např. filmy s Clintem Eastwoodem měly podobný ráz, i když tam hrála hlavní roli Magnum .44 místo svalů). S koncem 90. let a s nástupem nového milénia naopak nastal pokus o oživení těchto filmů, ať již v podobě parodických poct či pokračování původních sérií, viz např. Postradatelní 1 a 2 (2010, Stallone a 2012, West) či Smrtonosná past 4.0 (2007, Wiseman).

[2] Zdroje:

Thompson, Kristine (1988): Breaking the Glass Armor. Neoformalist Film Analysis. Princeton: Princeton UP.

Thompson, Kristin: Neoformalistická filmová analýza: jeden přístup, mnoho metod. In.: Iluminace 1998,  č.1, 30 s.

Bordwell, David – Thompson, Kristine: Umění filmu– Úvod do studia formy a stylu. Praha: NAMU, 2011. 453 s.

[3] Pozn.: „Vím, o čem přemýšlíš... Vypálil jsem šest kulek, nebo jenom pět? Abych ti řekl pravdu, nejsem si tím sám jistej. Ale tohle je Magnum .44, největší ruční pistole na světě a klidně ti rozstřelí tu tvou hlavu po celým širým okolí. Takže se musíš sám sebe zeptat, je dneska můj šťastnej den? Tak co, je tvůj šťastnej den, hajzle?"

[4] Pozn.: Pokus o toto byl již učiněn ve filmu Tango a Cash (1989, Magnoli a Končalovskij), ale tato tupější interakce mezi postavami se možná spíše odvíjela od hvězdné rivality Kurta Russela a Sylvestra Stalloneho, než od scénáristickému či castingovému omylu. Rovněž ve Smrtonosné pasti se McClane spřátelí s policistou Alem Powellem a docela jim to v dialogu funguje.

[5] Pozn.: Film Starsky a Hutch, vycházel z původního filmu z roku 1975 (Shear), který zase měl co dočinění se stejnojmenným seriálem (1975, Nelson a Soul). Původní film však postrádá humornější pojetí.