flanker.27

O jeden měsíc dál a že by se něco změnilo se říct nedá. Je to 7 měsíců, co jsem Elišku ztratil, naše manželství trvalo 8 a kousek. Nevim, jak to budu prožívat, až si jedenou uvědomim, že už jsem sám dýl, než jak dlouho jsme manželé.

Dneska jsem se po posilovně bavil s kamarádem o životě, vesmíru a vůbec. Najednou jsem si uvědomil, že o Elišce mluvím v přítomným čase, jako by na mě čekala doma. Na malou chviličku byla celá ta tuna, co na mě leží, pryč. Zpátky ve šťastný době.

Často jsem se cejtil ublíženě, nespravedlivě, život, osud, ty potvory, cojsem komu udělal. Až mi někdo připomenul, že nejsem zdaleka jedinej, kdo něco podobnýho prožívá. Ne že by mi to ulevilo, ale snad trochu přehodnotím vztah k okolí.

Přesně půl roku. Neuvěřitelný, jak je čas relativní. Prožít to bylo jako procházet po dně řeky proti proudu a když se člověk otočí zpátky, zjistí, že přes vynaloženou námahu je skoro tam kde začal. Dřív jsem se časem řítil jako po prudkým proudu, kterej mě tlačí pořád dál, přitom jsem vnímal každou chvilku, každý zašustění, zhoupnutí, a užil si ho. Teď ke mně všechno dolejhá jako přes vodu, tlumeně, nepříjemně, a druhej den skoro nevim, jak jsem prožil/přežil včerejšek.

Čas je relativní podle směru, ze kterýho se na něj člověk kouká. Z bodu nula vypadá časovej úsek před člověkem jako strašně dlouhá doba, která dává spoustu prostoru pro život. Pak člověk dojde do bodu 1, ohlídne se zpátky na začátek a řekne si, jak to mohlo všechno uběhnout. Zatimco dřív jsem to ovšem hodnotil podle toho, jak jsem to všechno mohl prožít tak rychle, teď je otázka jak je možný, že je to půl od doby, kdy jsem mohl denně Elišku slyšet, dotýkat se jí, vnímat jí jinak, než jen ve svý hlavě.

Bláznim z takovejch úvah. Pohrouženost do vlastní hlavy je nebezpečnej stav. Dřív jsem byl korigoval sám sebe podle okolí, Elišky hlavně. Teď jako bych všecho vnímal ponořenej pod vodu, tlumeně a opožděně.

Ráno vstát, jít do práce, holit se, všechny každodenní úkony stojej mnohem víc síly a přemáhání, když svojí lásku vidím za sebou a ne před sebou.

Rok od svatby. Směs emocí, vzpomínek, myšlenek. Když si vzpomenu, jak jsme plánovali, jak oslavíme rok jako manželé, připadá mi to teď jako z jinýho života. Musel jsem vyrazit na vejlet, někam sám, do ticha. Někam, kde jsem mohl vzpomínat na svojí Elišku, veselou, zdravou a šťastnou.

V noci na dnešek jsem měl ten nejživější sen. Eliška stála v naší ložnici přímo přede mnou. Plakala. Dotkl jsem se jí a objal jsem jí. Nebyla to jen snová představa. Ty doteky jsem skutečně cejtil. Těsně než se mi to zdálo, bylo to jako by se mi mozek přepnul do jinýho vnímání. Když jsem se probudil, bylo to, jako kdyby se naše ruce právě rozpojily. Nechtěl sjem, aby to skončilo. Úplně mě to vyhodilo z postele, jako bych mohl Elišku někde doběhnout, zastavit a přivést zpátky. Koukal jsem na svoje ruce, jako bych na nich mohl najít důkaz, že se mi to nezdálo. Opravdu ty pocity doteku byly tak reálný jako cokoli, čeho jsem se dotýkal, že jsem tomu nemohl uvěřit. Když jsem se úplně probral, bylo to jako by mi Eliška umřela podruhý.

Pořád mám smysl prorealitu. Pořá vím, že chtít něčemu uvěřit není skutečnost. Pořád vím, co je subjektivní vjem, výplod fantazie, přání. Člověk to má v sobě někde zakotvený, dojem, že nic nemůže jentak skončit, zmizet, nebejt. takhle to bohužel nefunguje. Skutečnost kašle na malý subjektivní světy uvnitř lidský hlavy. I přesto všechno si přeju, aby to přišlo znovu.

Dva měsíce. Dva měsíce samoty. I když se přátelé snažej mě něčim zabavovat, někdy to prostě nezvládám. Trochu pomáhá činnost, práce, běh, posilovna, film, tu a tam i démon alkoholu, kterému nechci propadnout jako onen muž, co nedbal varování až se nakonec upil k smrti ve 117 letech při práci v lomu.

Smích, poslední zbraň bezmocnýho, je dobrej vyprošťovák. Ale stejně si zas uvědomím, jak mí chybí Eliščin smích a plamínky v jejích očích. A vůně vlasů. Dotyk její kůže. A její dech.

Eliška má svátek.

Jedno slovo, jeden pohled, jeden dotek, za to bych dal zbytek života.

Dokážu pochopit, proč tolik lidí uteče k víře, dá na modlení, pokouší se smlouvat se životem ("když budu dělat to a to, pámbíček/osud/život mě odmění"). Je to vždycky lehčí krok stranou, moct si najít pro všechno ospravedlnění, "vyšší smysl", prostě nějakou pohádku pro dobrý spaní. Lidi utíkaj před realitou, před světem, někdo k bohu, jinej k flašce, třetí do šílenství. De facto je to totéž. Ale chápu to. Někdy bych rád utíkal taky.

Některý dny se vracím domů a mám pocit, že mě bude Eliška čekat. Řekne "Byla jsem dlouho pryč. Ale už neodjedu, už jsem zpátky u tebe a budeme už jenom spolu." Nebudu se ptát, kde byla, všechno bude jasný a jak má bejt. Povečeříme spolu, půjdeme si lehnout spolu, budeme spolu vstávat.

Jediná věc, po který toužím. A ta věc se nestane. Jen přání. Sen, do kterýho nesmím upadnout, pokud si mám uchovat zdravej rozum. Člověk musí bojovat, ale nikdy nebyla prohra tak sakra lákavá.

Láska pěkný ženský má opravdu moc udělat z kluka chlapa. Když to vezmu podle sebe, sebevědomí, kuráž, povahu, to všechno jsem do značný míry získal nebo výrazně posílil díky ní. Než jsme se poznali, byl jsem totální zajíc, kterej neuměl s ženskou bez červenání pomalu promluvit. Ale když jsem potkal jí, prostě to všechno spadlo. Měla v sobě křehkost princezny, záludnost kočky a neuvěřitelnou ženskost. Žádnej uvzdychanej politicky korektní básník by si neškrtnul. Já využil šanci a nechal za sebou slintající mužský osazenstvo v práci.

Díky Elišce jsem v sobě našel tu kombinaci ochranitelský síly a odpovědnosti, rozumu i něžnosti, kterou potřebovala. A ženská, která vylezla na Sněžku v minisukni a působila přitom tak přirozeně jako s turistickou výbavou, mě za to zahrnovala tou správnou kombinací obdivu, lásky a něžnosti, kterou zase potřebuje chlap.

Eliška mi o tom, že má roztroušenou sklerózu, řekla prakticky hned jak jsme spolu začali chodit. Tehdy nám to nepřipadalo jako věc, která by nás měla nějak znepokojovat. Občasné problémy se soustředěním, to má přece každej, jen je třeba brát tu a tam léky.

Po asi dvou letech následovala první větší ataka. Štěstím v neštěstí bylo, že to problémy se objevily v sobotu a Eliška našla v Krči na neurologii místo obvyklý doktorky jinou, která krom toho, že jí na tejden hospitalizovala, jí taky poslala na specializovaný oddělení v Motole. její původní doktorka totiž snad neslyšela o injekcích. Další čtyři roky brala denně copaxone a všechno bylo v nejlepším pořádku. Jo, museli jsme to tahat všude s sebou, včetně injekcí a příslušenství a musela tam bejt lednice. Elišce se občas rozdvojovalo vidění (diplopie), občas jí brněly ruce nebo nohy. Trochu hůř se jí chodilo. To bylo všechno. Někdy v tomhle období se ovšem první lidi začali ptát, jestli bych si nechtěl najít zdravou ženskou, jen tak pro jistotu. V podstatě to byla sranda a ve srandě jsem odpovídal i já (podívejte na ty vaše nádhery apod.).

A pak, po těch pár letech klidu, jí jednou napadlo, že přejde na líp placený místo. No, nedopadlo to. Několik měsíců se pak nemohla uchytit, hodně propadala depresím, trápila se. Výsledek? V září 2008 první velkej epileptickej záchvat, delší pobyt v nemocnici, a pak den před vánocema další. V mezidobí začala dostávat nový léky, po kterejch jí úplně slezly vlasy. Nosila paruku, hodně zhubla.

Dalšího cca tři čtvrtě roku se to tak nějak kejvalo sem a tam. Změnili jí injekce na betaferon. Ale nějak se to moc nelepšilo. V listopadu 2009 třetí velkej záchvat. Během dalšího půlroku byla v nemocnici šestkrát. Měl jsem už vyšlapanou cestičku na motolskou neurologii, každej den po práci hezky na pár hodin.... Zlý jazyky začaly znovu, tentokrát už to sranda nebyla i když na chleba bylo. Hele, to by každej pochopil, musíš myslet na sebe, co když skončí na vozejčku, nebude moct mít děti... Zdvořile jsem je posílal kamsi s vysvětlením, že láska přece není nějaká dobročinnost pro parádu abych si připadal hezkej a mravnej. Když někoho člověk miluje, tak ho prostě miluje. Táta jednou vyprávěl, jak chodil za dědou (tedy svým otcem) do nemocnice, na vedlejším lůžku tam ležel dědoušek, co už se ani pohnout nemoh, na záchod si nedošel. Jeho žena ho tam obětavě umejvala, prádlo mu měnila... To je láska řikal táta. Milovat někoho, když je mladej v plný síle, to je krásně jednoduchý...

Ale po tom půlroce (teda asi před rokem) nová léčba (měsíční infuze tysabri) a najednou šlo zas zdraví nahoru. Znovu jí narostly vlasy (svou paruku odhazuji v dál), sebevědomí se jí vrátilo. Jen chůze už zůstala horší. Konečně jsme se vzali. Zařizovali jsme byt. Všechno bylo fajn.

10.12.2010. Ten den se dneska zdá tak strašně dávno.

Stihli jsme si odžít pouhejch 8 měsíců jako manželé. Před svatbou jsme spolu byli 9 let. Ani nevím, proč jsme se do toho tak nehnali. Nikdy jsme v našem vztahu nic nijak zvlášť neplánovali, všechno přicházelo tak nějak samo. Nikdy jsme nic moc neprodiskutovávali, byli jsme prostě spolu. Všechno co nás potkalo, bylo snadný překonat. Když jste s někým, koho milujete, není pro vás problém překonávat obtíže, protože když neuspějete, nepřipadá vám to jako osudová věc. No tak něco nevyšlo, jsme spolu, to je důležitý. Právě to zbavuje člověka strachu udělat další krok. Bejt spolu je obrovská posila. Neni to 1+1=2, ale 1 a 1 je neměřitelně víc.

Teď je to zhruba rok, kdy jsme svatbu začali opravdu pevně plánovat. Nic velkýho, bylo nás tam celkem 8, zato ti nejbližší známí. Bez proslovů, bez okázalostí, o to to bylo osobnější a příjemnější. Lidi, na kterejch nám záleží a kterejm záleží na nás. Při obřadu jsme se pořád smáli, párkrát jsem políbil Eliščiny zuby.

Byli jsme spolu, jeden pro druhýho.

Pořád moc nenacházím způsob, jak se s tím vyrovnat. Občas se mi některý den povede na to moc nemyslet, ale když vedle sebe vidím každý večer prázdné místo, vzpomenu si na všechny naše plány a na to, jak moc velká část mýho života odešla s Eliškou.

Všichni mi říkají, že to byl osud a že se nemám obviňovat, že se mám soustředit na jednotlivý konkrétní denní věci a nemyslet radši na budoucnost, dokud nebudu psychicky v pořádku. Jenže to je jako Elišku vyškrtnout, jako by celejch těch 10 let, co jsme byli spolu, mělo zmizet jak slzy v dešti (ano, Blade Runner mi tane na mysli). Vůbec nevím co dál. Když na Elišku nemyslím, přijde mi to pak jako zrada.

Byl jsem přesvědčenej, že jí dokážu vždycky před nemocí ochránit a myslela si to i ona. Nechtěla bejt v uzavřený kouli, chtěla žít navzdory všemu. Ve dvou jsme dokázali překonat všechno. Její tragický rozchod s matkou (vč. matčiných tedy tchýniných věčných paranoií, že se proti ní spikla s celým světem), ztrátu zaměstnání kvuli zdraví, velké záchvaty nemoci a četné pobyty v nemocnici, ztrátu vlasů. A když to vypadalo, že jsme z nejhoršího venku, přijde konec. A já nemohl udělat nic.